Ovšem. 10 minut po zveřejění mé vroucné přání zkazila sms-kdy-se-sejdeme-a-dořešíme-to.
Vážně... :D

No. První vlna smutku je za mnou, teď jsem tak nějak vyrovananá. Zatím, nejspíš. Ačkoli mi to bylo při té první zprávě jasné a chtěla jsem se bouřit, udržet si ho stůj co stůj, začínám chápat, že to nemá cenu - ne, nezačínám to chápat, spíš si to začínám připoštět, chápu to už dlouho. Nějakou jistotu chc mít každý.
*teď takového to hmmm tak díky za ukradené tři roky* :D
Ou, ono ale stále nebylo naplno nic vyřčeno. Já k němu nechci jít, néchcí.
A hada mu nevrátím, ne! On dá mou hadici nejspíš co nejdříve pryč - bídáci, oni jsou takoví bídáci!!! - ale hroznýšovec má raději mě, fakt, syčí mi to do ouška.
Probohy, já už vidím ten důležitý, arogantní výraz. Blé. Nakopat. Zkopat. Krychle kulatá.

Piju pivo. Mám tragické výrazy. Nevšímá si mě. Všímá si jeho. Říkám si "Hm, když jí nestojím ani za to, aby přišla, třeba jen pozdravila..."
No a o chvíli později přišla. Vypadala jsem tragicky a pořád bych něco mlela, obrovské hovadiny, jen aby nebylo ticho. A já nevím, potřebovala jsem je vidět, přesvědčit se, ale... Asi závidím. Jemu jsem nevěnovala jediný pohled. Bídák jeden, bídák. Odešla jsem a když jsem po chvilce přišla s nápadem pozvat ji na čaj, už si zase přesedli. Šla jsem pryč a ztratila svou sametku na krk. To mě mrzí.
Vůbec... dneska jsem se kvůli ní nabrečela až příliš. Pálí mě oči.

Kilo sušeného ibišku! 

Precedens, Basikování. Muerte Amor.
Zas snívám.

Ani mi nedošlo, že je to rok od konce světa na Barče s Volyní.
Queerfolkování a přílišné zažrání se do toho. Fandím milému houslistovi, ale je mi jasné, že to bude jen pár epizodek.
Přílišně mě to rozněžnilo a psala jsem o tom, jak mi chybí, ale tušila, že ráno to zas tak silné nebude.

Asonance, ona. Miluji tento večer.

Sejde z očí, sejde z mysli. Funguje to, fakt, tak proč to neporušit, ne?
Červená gumička, křivák, božskost. Tolik Tě nesnáším. 
Ve výsledku smrdím jako putyka (on mi voněl!) a jsem zase na začátku.
Jsem kretén!

Jela bych v tuhle hodinu s čokoládou kamsi tak hodinu, jen kvůli ní? Mám pocit, že snad ano. Hrozné, jak bych udělala všechno, co si ona zamane.
A to je pak vždycky pocit - ano, je to pryč, ale ono ne, něco mě vždycky ubezpečí. A platí to pro ni, pro něj,... Zatraceně, zatracenče. 

Pitomče, pitomče, pitomče. Nová posedlost, ale výborně! Ne, opravdu, chtěla bych Ti poděkovat, že jsi mě zbavil jistého Stínu, ale musel jsi mi sám takhle přerůst přes hlavu? Děkuji, děkuji.