Přijde mi to už dlouho a zároveň krátce a přitom je to přesná polovina. Ó né!

Předroční události. Je těžké je jen tak hodit za hlavu. Vlastně nemožné.

Nemohu se dočkat nového alba Tarji.
Nemohu se dočkat výletu do té hospody s ní.
Nemohu se dočkat dokončení mého povídkového blafu. (staň se skutečností!!)

Zmizet.

Marnění odpoledne v parku u vody a skvělá ledová tříšť.

A konečně, milovaný déšť.

Ne, oprava. Sangria a nadmíra pohybu, ač příjemného, není fajn. Ne, ne.

Pivo s Ženuškou, vnucené hranolky a Pepsi. Mám jí moc ráda. A Pepsi vlastně taky.

Hromadná doprava je zlá, ráda si jezdí v opačném směru. Opravdu, opravdu to není pivem.

Sangria je fajn. S ovocem.

Šílené horko a podvazky. 

Asi mě to nějak nebaví, není to už ono.

Tři roky. Brr. Nějaké zpestření. Například to loňské mi pomohlo a pomohlo by víc, nebýt to pitomý alkoholik. Jinak ovšem dokonalý.
Smůla.

Odhodlala jsem se a napsala. (Po hodině otevřeného okénka.)

Dva týdny čekání... Co se dá dělat, budu to muset vydržet. Až moc se k tomu upínám. Třeba to ani... ááá. Nemyslet.
Chtěla bych pít. Sedět v té zšeřelé místnosti a pít. A nebýt tam sama. Vím přesně, kdo by tam měl být se mnou.

Propít se s ní až do postele.

Tamten článek zafungoval. Nabídla se, jak jsem chtěla. Ona! Chtěla bych to hned, podle sebe. Tyhle fantazie musím krotit, víme, jak to dopadá.

Nostalgie. Vzpomínám tu na Sis.

Utíkám ze známa. Téměř.

Ano, vlastně vše co sem chci, by mohlo - mělo být - spíše v deníku. Ale pořád je tu ten pocit... někam to dát. Aneb už jsem tomu propadla.

Co bych chtěla... krátké věty z jednoho dne, delší, články, které si čtenáři prvního útočiště nepřečtou, klid. Možná to nevydrží, bude to k ničemu, ale co se dá za pokus.