Rty víly dotkly se mých. Nedýchám. 

Čekala jsem tak dlouho.

Omg, jen omg.

Jeho úsměv!

V metru se culím jak pitomec. :3

Hodně šíleností. Hmpf.

Šílenost. A hodně co kdyby. 
,,My se obě chtěly líbat, ale jak jsme se styděly, vždy to skončilo jen takovou malou, roztomilou pusinkou." Och, to vědět, že i druhá strana, tak...!

Ovšem. 10 minut po zveřejění mé vroucné přání zkazila sms-kdy-se-sejdeme-a-dořešíme-to.
Vážně... :D

No. První vlna smutku je za mnou, teď jsem tak nějak vyrovananá. Zatím, nejspíš. Ačkoli mi to bylo při té první zprávě jasné a chtěla jsem se bouřit, udržet si ho stůj co stůj, začínám chápat, že to nemá cenu - ne, nezačínám to chápat, spíš si to začínám připoštět, chápu to už dlouho. Nějakou jistotu chc mít každý.
*teď takového to hmmm tak díky za ukradené tři roky* :D
Ou, ono ale stále nebylo naplno nic vyřčeno. Já k němu nechci jít, néchcí.
A hada mu nevrátím, ne! On dá mou hadici nejspíš co nejdříve pryč - bídáci, oni jsou takoví bídáci!!! - ale hroznýšovec má raději mě, fakt, syčí mi to do ouška.
Probohy, já už vidím ten důležitý, arogantní výraz. Blé. Nakopat. Zkopat. Krychle kulatá.

Piju pivo. Mám tragické výrazy. Nevšímá si mě. Všímá si jeho. Říkám si "Hm, když jí nestojím ani za to, aby přišla, třeba jen pozdravila..."
No a o chvíli později přišla. Vypadala jsem tragicky a pořád bych něco mlela, obrovské hovadiny, jen aby nebylo ticho. A já nevím, potřebovala jsem je vidět, přesvědčit se, ale... Asi závidím. Jemu jsem nevěnovala jediný pohled. Bídák jeden, bídák. Odešla jsem a když jsem po chvilce přišla s nápadem pozvat ji na čaj, už si zase přesedli. Šla jsem pryč a ztratila svou sametku na krk. To mě mrzí.
Vůbec... dneska jsem se kvůli ní nabrečela až příliš. Pálí mě oči.