Zítra upeču svým slečnám ony výborné máslové sušenky s levandulí.
Ony jsou jediné pozitivum proč přežít další rok. Uá. 

S čočkami mám velkou hlavu a monitor je prohlý. Uf.
Nemám náladu a ztratila se jiskra. Nejspíš to bude tím, přece si to všechno nemůžu jen tak namlouvat, že.

Ano, ten večer jsem se chovala zvláštně. osobně bych si nafackovala. Ale po rozbití obrouček brýlí nastal velký zlom. Prostě nevidím. S mými čtyřmi nevidím!

Levandule, levandule, levandule.

Vytěsnila jsem z hlavy myšlenku na září, ale realita najednou udeřila plnou silou. Je to děsivé.

Dolní průšvih. Safra, nevím, co se mnou je. Árgh.

Má stejný nos, obočí, oči, horní ret a výraz. Chris Noth je zhouba.

Nikdy jsem nebyla za spánek vděčnější.

Uteču na chatu, do neděle. Chtěla bych něco vyřešit, vážně.
Jen nevím jak na to.

12 hodin. Noční. Nevermore.

Hurá do poslední čtvrtky s nadšením.
Do háje. Můžu tu být víc...? Do hajzlu.
Jsem tak vytočená. Jsem tak nasraná. A pitomý autobus o dvě minuty dříve. A to je vlastně to nejmenší.