Prý jsme roztomilé. Jsem. 
A slečna co... neumí kváknout. Opět! Takové klamné naděje a miliarda komplexů z toho dokonalého pasu...

Divte se - napsal mi. Omylem. To jsme čekali.

Já před týdnem překonám sama sebe a rozloučím se - celá rozstřesená, před tou továrnou na komplexy - a ona dnes nic.
Cítím se jako na začátku, který nebyl.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a dál šla za ticha, nepočítám-li křičící davy turistů okolo. Dosáhla jsem zahnání všech myšlenek a s úsměvem šla po nerovné dlažbě pražských uliček dál. Když jsem vybočila z jedné menší schované uličky, zaslechla jsem hudbu, známou píseň. Přešla jsem na miniaturní chodník, zvolnila krok a úsměv mi pomalu opadával. Vešla jsem na Staroměstské náměstí, hudbu i slova

I když Tě nevídám, jsi tu. Nebaví mě to, strašně mě to nebaví pořád Ti propadat.

Co, co jiného mohu říct než to, že jsi dokonalá??

Zítra upeču svým slečnám ony výborné máslové sušenky s levandulí.
Ony jsou jediné pozitivum proč přežít další rok. Uá. 

S čočkami mám velkou hlavu a monitor je prohlý. Uf.
Nemám náladu a ztratila se jiskra. Nejspíš to bude tím, přece si to všechno nemůžu jen tak namlouvat, že.

Ano, ten večer jsem se chovala zvláštně. osobně bych si nafackovala. Ale po rozbití obrouček brýlí nastal velký zlom. Prostě nevidím. S mými čtyřmi nevidím!

Levandule, levandule, levandule.