Sejde z očí, sejde z mysli. Funguje to, fakt, tak proč to neporušit, ne?
Červená gumička, křivák, božskost. Tolik Tě nesnáším. 
Ve výsledku smrdím jako putyka (on mi voněl!) a jsem zase na začátku.
Jsem kretén!

Jela bych v tuhle hodinu s čokoládou kamsi tak hodinu, jen kvůli ní? Mám pocit, že snad ano. Hrozné, jak bych udělala všechno, co si ona zamane.
A to je pak vždycky pocit - ano, je to pryč, ale ono ne, něco mě vždycky ubezpečí. A platí to pro ni, pro něj,... Zatraceně, zatracenče. 

Pitomče, pitomče, pitomče. Nová posedlost, ale výborně! Ne, opravdu, chtěla bych Ti poděkovat, že jsi mě zbavil jistého Stínu, ale musel jsi mi sám takhle přerůst přes hlavu? Děkuji, děkuji.

Vytáhla jsem si sítotisk a šílím nadšením. Juch!

Prý jsme roztomilé. Jsem. 
A slečna co... neumí kváknout. Opět! Takové klamné naděje a miliarda komplexů z toho dokonalého pasu...

Divte se - napsal mi. Omylem. To jsme čekali.

Já před týdnem překonám sama sebe a rozloučím se - celá rozstřesená, před tou továrnou na komplexy - a ona dnes nic.
Cítím se jako na začátku, který nebyl.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a dál šla za ticha, nepočítám-li křičící davy turistů okolo. Dosáhla jsem zahnání všech myšlenek a s úsměvem šla po nerovné dlažbě pražských uliček dál. Když jsem vybočila z jedné menší schované uličky, zaslechla jsem hudbu, známou píseň. Přešla jsem na miniaturní chodník, zvolnila krok a úsměv mi pomalu opadával. Vešla jsem na Staroměstské náměstí, hudbu i slova

I když Tě nevídám, jsi tu. Nebaví mě to, strašně mě to nebaví pořád Ti propadat.

Co, co jiného mohu říct než to, že jsi dokonalá??